Die Fetten Jahre sind forbei

Jsou filmy, které se divákovi líbí proto, že se hned v prvních třech minutách identifikuje s hlavní kladnou postavou a poté jí dvě hodiny drží palce a strachuje se o ni. A pak jsou filmy, které se vám líbí právě proto, že za celou dobu neuvidíte na plátně (displeji v mém případě) nikoho jiného, než odpudivá individua.
Die Fetten Jahre sind forbei (anglicky The Edukators, slovensky Občianska výchova, v češtině to snad ani nijak pojmenováno není) patří (společně například s Takovými normálními zabijáky) jasně do druhé skupiny. Co také jiného napsat o peripetiích tří ztracených existencí, které při své infantilní zábavě (vlamování se do opuštěných luxusních vil, přesouvání a ničení vybavení korunované "výhružnou" cedulkou: vaše roky bohatství jsou již sečteny) již nazývají bojem proti kapitalistickým vykořisťovatelům unesou majitele jednoho z domů, který se neočekávaně vrátil dříve ze služební cesty? A ani jejich oběť není příliš sympatická: bohatý padesátník totiž po chvíli "světonázorové" diskuse začne svým únoscům přisvědčovat v jejich názorech odpovídajících spíše deváté třídě zvláštní školy navštěvované nejhorší lůzou a dokonce zavzpomíná jak před třiceti lety kamarádil s teroristy z RAF a jim podobnými, či žil se svou manželkou v komuně proslulé nevázaným sexuálním životem. Prostě Joschka Fischer jako když vyšije.
A přeci, jakkoli by svět byl jistě lepší, kdyby všechny postavy při první příležitosti zasáhl blesk, výborně jsem se pobavil a film můžu vřele doporučit (a to dokonce i přesto, že v něm nehraje žádná sexy herečka); a koneckonců o tom to přeci je, že?