Díky, Angelo

Občas se stává, že i prostého státního úřadníka jako jsem já (;-)) postihne záchvat eurooptimismu. Ne, skutečně nehovořím o práci s právními předpisy Společenství, transparenční směrnice ve mě sice vyvolává občas touhu projevovat se na veřejnosti výkřiky vole i nevole, ale to už je jiné rozlité mléko.
Naposledy mé snad přílišného nadšení z evropské integrace zchladila německá kancléřka Angela Merkelová, resp. její vystoupení ke cause talinnského rudoarmějce. Připomeňme si o co jde: estonská vláda rozhodla o přemístění pomníku sovětských vojáků padlých při operacích v Estonsku proti německé armádě (a jejím jednotkám složeným z Estonců). Obrovský bronzový voják patří (včetně několika ostatků bizarně zabudovaných do jeho podstavce) na hřbitov podobně jako těla stovek a tisíců dalších padlých.
Rusko, toužící po obnovení svého supervelmocenského statutu, ovšem ještě "nerozdýchalo" vstup svých bývalých kolonií do EU a NATO, takže není divu že využívá každé záminky pro vyvolání třenic. Početná ruská menšina v Pobaltí obtížně se vyrovnávající s pádem ze statutu nobility se přitom snadno propůjčuje pro roli "okované" pěsti těchto třenic.
Prima facie je situace poměrně přehledná, byť obtížená klasickými, nám tak dobře známými, středo/východoevropskými historickými zákrutami role malého státu mezi dvěma žernovy, nejhoršími diktaturami v lidské historii - nacismem a komunismem. Díky této přehlednosti měla Evropská unie skvělou příležitost zapůsobit na pochybovače o své roli a obhájit význam hlubší integrace včetně společné zahraniční politiky.
Od Angely Merkelové jako hlavy exekutivy předsednického státu Evropské komise by tedy byť opatrný eurooptimista mohl a měl očekávat jasnou, byť třeba jen verbální podporu estonskému premiérovi Ansipovi proti ruskému prezidentu Putinovi i domácím rozvášněným rabiátům z ruské menšiny.
To by ovšem Merkelová nemohla být nástupkyní Gerharda Schroedera a koaliční partnerkou jeho bývalé strany. Schroederův důchod placený ruskou státní společností Gazprom (pokud mne pamět neklame ve výši cca 1 mil. euro ročně) leccos naznačuje o sympatiích mezi berlínskými vládními kruhy a Vladimírem Putinem. Merkelová tedy vydala nemastné neslané stanovisko, dle něhož prý vyzvala Putina i Ansipa, aby zabránili další eskalaci situace. Takové stanovisko očekáváme je-li směřováno dvěma znepřáteleným subsaharským zemím, méně už pokud jde o spor mezi naším nejbližším spojencem (nemají snad být státy EU navzájem nejbližšími spojenci?) s mocným sousedem, jehož respekt k našim sdíleným(?) hodnotám je minimálně diskutabilní.
Rád bych tímto poděkoval německé kancléřce za to, že svým výrokem vrátila na zem všechny realisty, které začal chytat eurooptimistický fantas.

Na závěr bych se rád podělil o skvělý ilustrativní (pro změnu opět z německé vlády) citát nalezený na blogu (.aktualne.cz) Františka Kostlána:
Musíme udělat vše pro to, abychom Íránu zabránili úspěšně propojit rakety s dlouhým doletem a jederné zbraně. A já velmi doufám, že toho dosáhneme diplomatickou cestou.
Franz-Josef Jung, německý ministr obrany

Poznámka k radaru

Nepřestává mne fascinovat, jaký nezřízený populismus vládne většinovém "radarovému" diskurzu. Vox populi bohužel již tradičně dává přednost krátkodobému zisku, primitivnímu antiamerikanismu a ignoranci historických souvislostí (jen vzhledem ke svému předsevzetí neužívat na blogu vulgárních výrazů nepíšu i o "připosranosti").
Naprostá většina těch, kteří mají potřebu se ve veřejném prostoru k problému vyjádřit přitom ignorují dva zcela zásadní argumenty. Tím prvním je analýza chování politických představitelů Spojených států a nejvýznamnějších evropských zemí. Ve všech třech případech, kdy český (byť zdaleka nejen on) národ potřeboval skutečně kriticky pomoc, vždy to byly Spojené státy, které (jakkoli se nesnažím naznařovat, že příčina jejich intervence spočívala primárně v pomoci Čechům) nás nakonec zachránily.
První a druhou světovou i studenou válku by bez zásadního přispění USA vždy vyhrály státy bez úcty k hodnotám, které dnes nazýváme západní civilizací. Tehdejší západoevropské "mocnosti" ve všech třech případech postrádaly buďto sílu anebo vůli k vítězství.
Ani v příštích válkách nám velké řeči evropských politiků nepomohou, americké tanky a rakety ano. Existuje jednoduché pravidlo ověřeno minimálně posledními sto lety: čím vojensky i ekonomicky silnější USA jsou, tím je (nejen) střední Evropa bezpečnější a blahobytnější. Proto vnímám jako zcela samozřejmou snahu být co nejbližšími geopolitickými spojenci USA.
Druhý prakticky ignorovaný argument spočívá poznání nepřítele. Jakkoli by člověk snad i dal přednost přímé invazi a pověšení iránských ajatolláhů, irácká zkušenost varuje a tak se zdá, že protiraketový systém je jedinou možností obrany proti připravovaným iránským jaderným zbraním vynášeným balistickými raketami. Tvrzení Jiřího Dientsbiera a dalších odpůrců brdského radaru, že vyrobené balistické rakety a jaderné hlavice by se iránský režim nikdy neodvážil použít, protože odpověď Spojených států by byla zničující, je jednoduše pochybné. Není to potom od iránských představitelů jen plýtvání penězi, vyrábět zbraně, jež, jak každý ví, nikdy nebudou mít odvahu použít?
Skutečně si někdo myslí, že vůdci Iránské islámské republiky, kteří štědře podporují barbarské sebevražedné atentátníky v Iráku i Izraeli, by se zdráhali zavraždit několik milionů západních "bezvěrců" ze strachu před odvetou a možnou vlastní smrtí? Tím spíš, že v době, kdy by na Teherán mířily americké rakety by se pan Ahmadínežád a jemu podobní jistě již dávno schovávali v kamenných norách kdesi v západním Elbrusu.

Jak je to s tou naší reformou?

Pokrytectví a lži politiků ČSSD očividně nebyly jen jejich politkou vládní, ale (zjevně neúspěšně) je používají i v opozici. Kritika, že špatně plníme své předvolební sliby, smlouvu s voliči atd., poněkud připomíná stížnost antilopy na tygrův pomalý běh. Zajímavou otázkou je, zda by podobnou rétoriku Paroubek přijal, kdyby onehdá v prosinci Topolánek vyměkl a přistoupil na sestavení vlády velké koalice s programem velmi podobným tomu, jenž je nyní prezentován jako reformní balíček.
Nechci se pouštět do dalekosáhlých analýz navrhovaných daňových změn (jen pro pořádek, i já bych dal přednost slovenskému modelu rovné daně), ale v rámci resortu zdravotnictví jsme dle mého skromného názoru předvedli skvělý kus legislativní práce a regulační poplatky jsme napsali fakt super :-).
Kdyby bylo na mně, asi bych se do balíčku pokusil propašovat i komplet nový zákon o zdravotním pojištění, zákon o zdravotních pojišťovnách a zákon o zdravotnických zařízeních (představující dohromady zhruba 80% reformy), protože celá třicetikoruna za návštěvu lékaře by spolehlivě odklonila veškerou pozornost od komplexní reformy českého zdravotnictví, která je asi dvakrát rozsáhlejší, než zrušení OÚNZ (atp.) na počátku devadesátých let.
O tempora, o media, o mores.

Prostě chucpe

Nemálo lidí v brněnské ODS si myslí, že jedno volební období v opozici po 15 letech vlády na magistrátu nám nemůže ublížit. Dost možná na tom něco, ovšem kdo zcela nepochybně ztratí je město Brno samotné. Ne snad ani tak tím, že primátorův syn hraje v gay porno filmech, či angažmá obskurního senátora Zlatušky, jako např. postojem současného vedení "velké" radnice k vrácení vily Tugendhat potomkům původních majitelů.
Přitom na první pohled se jeví být vše zcela prosté: na začátku války vilu krátce předtím opuštěnou jejími právoplatnými majiteli zabralo pro své účely gestapo. Po roce 1945, kdy v ní byli ustájeni kozáčtí koně, se vily s klidnou tváří zmocnil československý stát jako majetku gestapa. O nějakých předchozích soukromých majitelích samozřejmě ani slovo, ostatně takhle velký barák stejně soukromník a navíc Žid (gottwaldovský komunismus byl ve svém antisemitismu snadno srovnatelný s lepším průměrem dnešních arabských ministrů) nemá co vlastnit.
Nu, nešť, od komunistů stejně nelze čekat nic jiného, ovšem po roce 1989 to co bylo ukradeno mělo být také vráceno.
Ve světle naprosto jednoduchého a přímočarého příběhu nelze nazvat výroky primátora Onderky jinak, než chucpe. Komplikované manévrování, které má zakrýt prostou skutečnost, že se snadno nabytým a nesmírně hodnotným majetkem se novému vedení radnice těžko loučí, totiž jasně ukazuje rudé pozadí povedeného primátora. Žádný respekt k soukromému vlastnictví (pokud ovšem není jejich) a absurdní podezřívavost vůči bohatým (pokud se nejedná o jejich sponzory), to jsou, společně z bezuzdným populismem ideologické základy dnešních českých socialistů. V tomto světle se nakonec není čemu divit a pokud ano, tak jen tomu, že žádná jiná strana z vládnoucí magistrátní koalice nemá odvahu se zvednout a vyzvat k dodržování když už ne zákonů, tak alespoň elementární morálky.

Pokračování?

Nezanedbatelná část, ba troufám si říci i většina, z téměř deseti pravidelných čtenářů mého glasgowského blogu mne již nějakou chvíli vyzývá, abych v psaní pokračoval. A přestože se asi nedá očekávat po přestěhování do Prahy kulturní šok srovnatelný s Glasgow, rád vyhovím a tak se mými střídavě inteligentními a rádobytvipnými textíky bude shledávat i nadále :-).

Už abych byl doma

Dost možná to bude znít hloupě a vůči těm, kteří toužili jet do Glasgow a místo toho skončili na Urale i hnusně ;-), ale už se fakt hrozně těším do Česka. Ne že by snad Skotsko nebylo skvělé, ne že by se na Sauchiehall a Argyll Street nedalo skvěle nakupovat, ne že by se Maria F. na mě málo usmívala, ale pocit, že mi cosi v Praze utíká je dost nepříjemný.
Navíc tu ani nemá cenu se nějak extra účastnit společenského života a seznamovat se, za týden jedu domů a to si už člověk moc neužije...
Na druhou stranu je ten týden příliš dlouhá doba na to, aby se dala strávit spánkem. Vlastně ani i do pondělního příletu letadla z Paříže ve 3 pm se nedá jenom spát. Na nějakou pořádnou práci mi chybí tzv. sicfleisch, takže trávím čas všelijakými obskurními činnostmi: chodím 5km a pět zpět pro noviny, čistím sporák, vysávám, skypuji šest hodin denně a u toho piju velvet od tennanta a jím pringles light, balím se, vybaluji (přeci jen ten kartáček na zuby by se mohl ještě hodit), vybírám papíry pod postelí, poslouchám ta samá cdčka znovu a znovu...
Už abych byl v ČR a dělal něco produktivního, další týden a začal bych psát diplomku ;-).

Zase jedna o ESD

Vždycky jsem si říkal, že v rámci ODS jsem ještě celkem eurooptimista (zdravím Roberta Kotziana ;-)). Nu, pobyt v Glasgow mě z toho dosti úspěšně vyléčil. European Institutions and Judicial Control je sice velmi příjemný kurz vyučovaný milou doktorandkou, přesto každé pondělí odpoledne musím pít na uklidnění. Tento týden jsem si zazuřil v důsledku rozboru případu Mangold (C-144/04).
Německý parlament pochopil (nepochybně po dlouhém boji), že zákaz opakovaných pracovních poměrů na dobu určitou těžko může přispět ke snížení nezaměstnanosti. Ovšem nejspíš pod tlakem odborů (které přeci zastupují zájmy zaměstnanců, nezaměstnaní je nezajímají) neuvolnil regulaci pro všechny, ale jen pro osoby starší 52 let. Lepší než nic, aspoň se o něco zvýší minimální zaměstnatelnost lidí pár let před důchodem.
Jenže jednomu čtyřiapadesátníkovi se nechtělo každoroční obnovování pracovního poměru podstupovat (anebo měl prostě strach, že jeho výsledky jsou natolik neslavné, že už by se dalšího obnovení nedočkal) a zažaloval svého zaměstnavatele na neplatnost ustanovení smlouvy stanovící její časovou omezenost.
Opřel se při tom o direktivu EU zakazující diskriminaci, jíž ovšem v té době ještě běžela lhůta na transpozici do národního práva, navíc horizontální účinnost direktiv (mezi soukromoprávními stranami) byla již dřívější judikaturou ESD odmítnuta. Požadavky žalujícího byly nikoli překvapivě odmítnuty všemi německými soudy.
Evropský soudní dvůr se ovšem nedal zastrašit vlastním dřívějším stanoviskem a dal zaměstnanci za pravdu. Prohlásil, že německé soudy měly ignorovat německý zákon umožňující tuto výjimku pro její rozpor s evropskou direktivou, která sice ještě transponována být nemusela, ale vnitrostátní právní předpisy s ní nesměly být v rozporu.
I měl zaměstnavatel měl po žížalkách... Skutečně? Zlobivého zaměstnance při nejbližším snižování stavů propustil a ani ho nenapadlo ještě někdy zaměstnat někoho nad 50 (je statisticky prokázána vyšší nemocnost i pravděpodobnost pracovního úrazu).
Rozsudek ESD v případu Mangold je dokonalým případem nevypočitatelnosti, chaotičnosti a komplikovanosti evropské práva (z velké části tvořeného právě rozsudky ESD) jež zastrašují nejen obyčejné občany, ale i mnoho politiků, kteří pak jen těžko můžou hájit eurooptimistické zákopy.
P.S. A nebyla to vlastně spíš diskriminace lidí pod 52, kteří byli takovým ustanovením znevýhodněni?

Zbabělci

Dnešní Telegraph uveřejnil článek o radikalizaci mladých muslimů ve Velké Británii. Tento jev není nijak nový a země s vyšším podílem vyznavačů islámu se s ním potýkají už nejméně 10 let. Situace ve Spojeném království je o to komplikovanější, že místo integrace zde dlouhodobě byl podporován model multikulturalismu, tedy paralelní existence britské, arabské, indické atd. společnosti. Díky tomu jsou některé obvody zvláště ve velkých městech téměř 100% muslimské. Nic proti tomu - dokud byla většina jejich obyvatel z první generace imigrantů, téměř žádné problémy se neobjevovaly.
Současná mládež (druhá a třetí generace) však není o nic integrovanější než jejich rodiče či prarodiče. A frustraci z této separace, jež ještě v osmdesátých letech byla nahlížena jako velká výhoda, si vybíjejí exaltovaným návratem ke kořenům, k extrémnímu islámu. A je to právě jejich krize identity: Brity ještě zdaleka nejsou (a těžko říci, jestli kdy mohou být), Pakistánci už dávno ne, která způsobuje, že každý osmý mladý muslim s britským pasem obdivuje skupiny jako např. Al-Kajda bojující proti západu. A 36% jich věří, že konvertita od islámu by měl být potrestán smrtí (ve věku nad 55 "jen" každý pátý).
Česká republika, "dík" 50 létům totality, těmto problémům zatím nečelí a má tedy výjimečnou příležitost se jim vhodnou imigrační politikou (a tím nemyslím radikální omezení imigrace) vyhnout. Možná by nebylo od věci pro začátek zlegalizovat práci ukrajinských dělníků a dovolit jim, aby si přivedli i své rodiny. Děti ukrajinského zedníka v Česku budou po pěti letech k nerozeznání od rodilých Čechů, děti afghánských muslimů budou příliš snadno k rozeznání ještě za padesát let. A to nemluvím o automatickém odbourání mafie kontrolující ilegální pracovníky.
Pokud se ukážeme jako zbabělci a nenajdeme odvahu podniknout některé nezbytné radikální kroky, asi nebude od věci dávat děvčátkům k prvním narozeninám burku. Jen tak pro jistotu do budoucna...