Zase jedna o ESD

Vždycky jsem si říkal, že v rámci ODS jsem ještě celkem eurooptimista (zdravím Roberta Kotziana ;-)). Nu, pobyt v Glasgow mě z toho dosti úspěšně vyléčil. European Institutions and Judicial Control je sice velmi příjemný kurz vyučovaný milou doktorandkou, přesto každé pondělí odpoledne musím pít na uklidnění. Tento týden jsem si zazuřil v důsledku rozboru případu Mangold (C-144/04).
Německý parlament pochopil (nepochybně po dlouhém boji), že zákaz opakovaných pracovních poměrů na dobu určitou těžko může přispět ke snížení nezaměstnanosti. Ovšem nejspíš pod tlakem odborů (které přeci zastupují zájmy zaměstnanců, nezaměstnaní je nezajímají) neuvolnil regulaci pro všechny, ale jen pro osoby starší 52 let. Lepší než nic, aspoň se o něco zvýší minimální zaměstnatelnost lidí pár let před důchodem.
Jenže jednomu čtyřiapadesátníkovi se nechtělo každoroční obnovování pracovního poměru podstupovat (anebo měl prostě strach, že jeho výsledky jsou natolik neslavné, že už by se dalšího obnovení nedočkal) a zažaloval svého zaměstnavatele na neplatnost ustanovení smlouvy stanovící její časovou omezenost.
Opřel se při tom o direktivu EU zakazující diskriminaci, jíž ovšem v té době ještě běžela lhůta na transpozici do národního práva, navíc horizontální účinnost direktiv (mezi soukromoprávními stranami) byla již dřívější judikaturou ESD odmítnuta. Požadavky žalujícího byly nikoli překvapivě odmítnuty všemi německými soudy.
Evropský soudní dvůr se ovšem nedal zastrašit vlastním dřívějším stanoviskem a dal zaměstnanci za pravdu. Prohlásil, že německé soudy měly ignorovat německý zákon umožňující tuto výjimku pro její rozpor s evropskou direktivou, která sice ještě transponována být nemusela, ale vnitrostátní právní předpisy s ní nesměly být v rozporu.
I měl zaměstnavatel měl po žížalkách... Skutečně? Zlobivého zaměstnance při nejbližším snižování stavů propustil a ani ho nenapadlo ještě někdy zaměstnat někoho nad 50 (je statisticky prokázána vyšší nemocnost i pravděpodobnost pracovního úrazu).
Rozsudek ESD v případu Mangold je dokonalým případem nevypočitatelnosti, chaotičnosti a komplikovanosti evropské práva (z velké části tvořeného právě rozsudky ESD) jež zastrašují nejen obyčejné občany, ale i mnoho politiků, kteří pak jen těžko můžou hájit eurooptimistické zákopy.
P.S. A nebyla to vlastně spíš diskriminace lidí pod 52, kteří byli takovým ustanovením znevýhodněni?