Jak jsme jeli do Paříže

Defétističtí cestující by možná při pomyšlení na čtvrteční předpověď počasí a mou extrémní spánkovou deprivaci dali přednost několikadennímu odkladu výletu do Paříže. Ne tak Vladimír, který dostává velkou pochvalu, protože já sám bych se se sebou cestovat neodvážil.
Je pravda, že už v Brně při odjezdu (navíc mírně zpožděném) bylo možno z ohýbání stromů a padajících větví odhadnout sílu větru jako "velká". A jako bychom nenabrali dostatečné zpoždění zásluhou balení, banky a PMO, zasekli jsme se ještě na dvě hodinky v Praze. Na začátku D5 už jsme pozorovali i výrazné snížení provozu, které mělo dost možná něco společného se stále opakovaným varováním v rádiu, aby řidiči večer nikam nevyjížděli. Alespoň nebylo na dálnici do čeho vrazit...
Celníci se prozíravě neodvažovali opouštět svou budku, ba ani otvírat okénko, takže jsme projeli přes zátěž v podobě asi deseti litrů čistého líhu bez problémů. Situace se mírně zhoršila po přejezdu německých hranic, kdy začalo k větru ještě pršet. V tomto okamžiku jsem zvláště ocenil přednosti navigace Tomtom, která umožňuje i cestu v podmínka IFR (Instrument flight rules), tedy podle přístrojů, což je vymoženost doposud vyhrazená letadlům.
Když o dvě hodiny později vítr polevil, cesta se stala téměř nudnou a naděje na posílení bicepsů z křečovitého držení volantu též pohasly. Zásluhou Šimka&Grossmana + Red Bullu jsem ovšem usínat začal až těsně před Francií.
Netrvalo dlouho (stěží 150km) a sjeli jsme z francouzské téměř dálnice na okresky. A musím říct super: francouzský venkov je vyloženě romantický a malebný (inu, polovina rozpočtu EU se nějak utratit musí...), silnice příjemné a kvalitní - co víc si přát. Dobře, posledních 100 km už jsem si hlavně přál pustit na chvíli volant...
Překvapivě bez bloudění jsme se neuvěřitelně hustým (ale stále se, byť pomalu, pohybujícím) provozem probojovali až k Centre George Pompidou, či lépe řečeno k opodálným podzemním garážím.