Jak jsem byl na výletě

Už od té chvíle, co jsem přijel, měl jsem chuť vyrazit někam na výlet. A užívám-li termínu výlet, nemám tím na mysli cestu autem kamsi, procházku po městě a cestu autem zpět, nýbrž skutečnou procházku přírodou. Jenže smutno je člověku samotnému, a tak jsem doufal, že vyrazíme na výlet s Mazdou a Kájou (jsem liberálně založen, ať si každý říká jak chce). Jenže při jediném skutečně přírodním dni jsme urazili dohromady cca 2,5 km (navíc po prakticky asfaltových cestách kolem Loch Ardinngu a Loch Lomondu), což by nazval výletem jen největší optimista.
Nu což, vyrazím sám, řekl jsem si a v chytré knize z amazonu našel vhodnou trasu (ne moc daleko od Glasgow, ne moc dlouhá, ne moc krátká, pěkné výhledy) - výstup na Ben Lomond. 973 metrů, to je vlastně spíše kopeček než hora a 5 km nahoru, 7 dolů snad ujdu i pozpátku. I zakoupil jsem si batoh, nabalil vodu, svačinu, dva fotoaparáty a toaletní papír a ve čtvrtek za rozbřesku (nemohlo být později než 9.30) vyrazil.
Turistické značení se tu sice nepěstuje, ale stezku vedoucí do kopce hned vedle bystřiny (jak jsem se dočetl v průvodci) jsem našel snadno.
První kilometr bylo třeba vylézt takřka po čtyřech, a když po dalších pěti stech metrech začalo pršet (rainproof bunda je sice fajn, ale skotský déšť ve spolupráci s prudkým větrem se nakonec stejně dostane kam chce) pochopil jsem, že cesta zpět vede pouze klouzáním po zadnici a to už je přeci jen lepší se vyškrábat kultivovaně (byť poněkud provlhle) na vrchol.
Statečně jsem šplhal výš a výš, ovšem počasí bylo (zcela zbaběle) horší a horší. Jediné pozitivum situace bylo, že jakmile je člověk už jednou promočený durch und durch, o moc horší to být už nemůže. I když... Ve chvíli, kdy jsem přesvědčen, že jsem právě dosáhl vrcholu, vyplul opodál z mlhy nejasný obrys skutečného Ben Lomond o dalších 200 výškových metrů dál - stál jsem totiž na Ptarmiganu vysokém pouhých 750 m n. m. Na druhou stranu, alespoň jsem věděl, že mi na skutečnou špičku chybí už jen kilometr.
Ovšem ve chvíli, kdy se člověk domnívá, že to nejhorší má už za sebou, vždy se objeví nějaké překvapení. Prvním z nich byla solidní bažina v cca 770 m, která poněkud popírala fyzikální zákony (jak se udrží bažina na kamenitém kopci?), druhým vítr. Ne, že by se snad vítr nepokoušel shodit mě celou cestu nahoru, ale na posledním kilometru se vyloženě překonával. Asi 700 metrů od vrcholku Ben Lomondu jsem pochopil, co znamená číslo 14 na Beaufortově stupnici. Poté, co se mnou vítr žertovně praštil o zem, uznal jsem, že bude asi lepší se přeci jen vrátit. Jenže ouha, ono to nešlo tam, ani zpátky...
Tak jsem chvíli seděl a přemýšlel na úbočí hory Ben Lomond (kéž by mě v té chvíli viděl Pauler, to bych dostal dodatečně jedničky za všechny ty roky osvobození z tělocviku). Nakonec jsem se po čtyřech vrátil 100 m a po dvou (více méně) i zbylé čtyři kilometry. A odhlédneme-li od několika zapadlých končetin do bláta a pár sjezdů po hýždích nemohu si na nic stěžovat. Je sice pravda, že skupinky turistů, které jsem posléze potkal na procházce (joj, to je skoro aliterace ;-)) kolem jezera se tvářily poněkud nervózně a braly menší děti, jež začaly natahovat moldánky, do náručí, ale mohu snad za to, že jsem měl bláto i za ušima a z hlavy mi sem tam trčelo jakési křoví?
Nakonec se tedy všechno v dobré obrátilo a já mám pozoruhodný zážitek, o němž mohu vyprávět ještě vnoučatům ;-), nicméně jednou a dost...