ESD a ukradené kompetence I.

Protože mě ještě nezasáhla vlna europeizace studia na právnické fakultě, musím sebekriticky přiznat, že základní povědomí o evropském právu jsem nabyl zejména četbou Hospodářských novin. Evropský soudní dvůr jsem dlouho vnímal jako ještě nejsympatičtější chapadlo evropské chobotnice.
Až semináře EU Institutions and Judicial Control v Glasgow mi otevřely oči: příznakem světovládných choutek už dávno není hlazení bílé angorské kočky, chraptivý hlas a ošklivá stará pobočnice s ruským přízvukem (srv. Live and let die), ale jednoduše příslušnost k ESD.
Po zkušenostech z brněnských předmětů jsem hned na úvod semestru zakoupil místní úzetko evropského práva (Blackstone’s EU Law Statutes) zvící pěkných 800 stran. Jakkoli jsem ho procházel, nepodařilo se mi najít (může to být ovšem moje chyba, přeci jen má angličtina jistě není dokonalá) žádné formální uznání doktríny soudce Coka ze 17. stol. a její aplikaci v prostředí Evropských společenství.
Soudce Coke oponoval doktríně božského práva králů Jakuba I. a Karla I. teorií o absolutní nadřazenosti a suverenitě práva, ovšem nejen nad panovníkem, ale i nad parlamentem. Jisté relikty tohoto přístupu nepochybně přetrvávají i v českém právu (srv. pravomoc Ústavního soudu), ale konečným právotvůrcem nakonec zůstávají občané prostřednictvím svých zvolených zástupců v parlamentě.
Pomineme-li známý problém demokratického deficitu Evropské komise a částečně i Evropského parlamentu, výkladní skříní pochybného euromesianismu se jeví být Evropský soudní dvůr. V rozporu se Smlouvou o Evropských společenstvích se ve své praxi staví do pozice vrchního zákonodárce. Využil k tomu konvenčního (A220 an) zmocnění k výkladu evropské legislativy a smluv, o něž se celá EU opírá. Vzhledem k poměrně vágní formulaci mnoha ustanovení ESD si vesele osvojuje roli hnacího motoru prohlubování evropské integrace často i proti vůli členských zemí.
To be continued...