Hasiči

Další z podivuhodných britských specifik je nepochybně hypertrofovaná fobie z požáru. Na mém flickru je mj. fotka billboardu s varováním proti nebezpečí požárů, v televizi jsou pravidelně protipožární reklamy, na všech kolejních dveřích je cedulka "Protipožární dveře, vždy zavírejte", v každé místnosti je kouřové čidlo. Týden co týden se konají zkoušky funkčnosti požárních hlásičů a v pondělí v šest ráno (sic!!!!) nás čeká dokonce i cvičný poplach.
A včera jsme měli dokonce i poplach ostrý - ve třetím patře se vařilo a asi zkoušeli flambovat či co, ale hlásič začal generovat výhružný zvuk a celý dům se povinně vyhrnul na parkoviště. O dvě minuty později přijely dva VELKÉ hasičské vozy, z jednoho z nich vyskákalo osm chlapů v nehořlavých oblecích a helmách a zdatně vyběhli do třetího patra.
Tam zjistili, že v kouřícím kastrólu žádné nebezpečí nečíhá, takže nás (včetně slečny v županu a s mokrou hlavou vyběhnuvší ze sprchy) opět poučili o zásadách bezpečnosti v kuchyni, naskákali do zpět do auta a vyrazili na základnu.
Ne, že by to divadlo nebylo celkem zábavné, ale nevím, jestli ve snaze ušetřit pojišťovnám peníze za vyplacené pojistky proti požárům se tu přeci jen nezachází drobet in extremis.

Přechody

Před týdnem jsem se podivoval nad tím, že tu nedochází k mnohem více dopravním nehodám v souvislosti se spíše fakultativním užíváním světel a blinkrů. Po několika pěších výletech ;-) do centra se ještě více divím relativně nízké úmrtnosti chodců. Britským specifikem jsou totiž tlačítkové přechody - zmáčknete a chvíli čekáte na zelenou. V Brně jde o jev spíše unikátní (snad jen u Zvonařky), ve Spojeném království je takových 100%. Problém je, že ta chvíle obvykle přesahuje dobu po níž jsou chodci nakloněni postávat na okraji vozovky...
Takže výrazná většina chodců prostě přechází, jakmile mají dojem, že je v řadě aut dostatečná mezera. Vzhledem k tomu, že se tu prakticky nevyskytují nesvětelné přechody a řidiči tedy nejsou zvyklí na sebevražedné chodce napájené hloupou teorií absolutní přednosti, zůstává záhadou, že jsem za téměř tři týdny nezaznamenal žádného chodce bezvládně polehávajícího na vozovce...

Nakupování

Nejčastější koníček průměrného studenta právnické fakulty je s velkou pravděpodobností nakupování. A podobně jako automobilový fanoušek by nejraději jel "na socrata" do Adenau (ano, to Adenau kousíček od Nürnburgringu :-)), pro milovníka nakupování je zemí zaslíbenou Velká Británie. Na prvním místě nepochybně stojí Londýn, ale Glasgow je (byť s odstupem ;-)) druhý.
Centrum města kolem Sauchiehall a Buchanan Street je přímo přeplněno nejrůznějšími obchody, z nichž nejzajímavější je úžasných výběr obchodů s oblečením. A odhlédneme-li od toho, že prakticky cokoli (mimo oblečení) je tu dražší než v ČR (proč v brněnském Electroworldu stojí nejlevnější kamera Sony 8000Kč a v glasgowském Dixon's 240GBP?), mám o zábavu postaráno.
Největší rozdíl při nakupování ovšem člověk nepocítí ve srovnání Anděla a St Enoch, ale při srovnání Tesca a ... Tesca.
Na jedné straně sice skutečně je britské Tesco výrazně dražší, ale současně splňuje to, po čem voláme u nás už dávno: kvalitu. Není náhodou, že všechny české hypermarkety (snad jako reakci na tržní tlak Lidlu - blééééé) mají slogany poukazující na cenu, žádný nehovoří o kvalitě produktů. Pěkně viditelné to je u ovoce, s důvěrou tu kupuji zabalená rajčata v kbelíku a nebojím se (jako v Česku), že polovina z nich bude nahnilá, bagety chutnají konstatně jako bagety, ne v 60% případů jako násada od koštěte atd.
S tím se pojí i odlišný přístup pokladních a vůbec všeho personálu. Ačkoli pracovníci Hypernovy nosí trička s nápisem (nápis jsem teď sice zapomněl, ale rozhodně vybízí ke komunikaci, takže asi něco ve smyslu: Jsem tu pro vás, nebojte se zeptat...), ve skutečnosti si dotazující se člověk připadá jako zástupce culex pipiens.
V místním Tescu se pokladní oběžují každého pozdravit, pokud vidí, že máte více věcí, s úsměvem pomohou s balením, občas prohodí pár přátelských slov a pokud si všimnou, že např. balení toastového chleba se v košíku otevřelo, neváhají na to upozornit a dokonce poslat i jakousi pomocnou sílu pro nový balíček.
Nu, máme co dohánět...

O britském automobilismu

Vztah Britů k autům je specifický snad ve všech ohledech, RHD počínaje a časopisy konče. Velká Británie je největší světový trh pro nižší střední třídu sportovních automobilů (mezi 25 a 50 tisíci GBP - tj. od Nissanu 350Z po Porsche Cayman S), což má nepochybně souvislost s dlouhou tradicí britských výrobců takových aut (MG, Triumph...). A to v zemi, kde na všech dálnicích jsou kamery každé dva kilometry a maximální rychlost 112 km/h. Kde s těmi krásnými a rychlými hračkami majitelé vlastně jezdí?
V Británii vycházejí nejlepší automobilové časopisy na světě (Autocar, Top Gear, Which Car?...) a moderátoři televizních pořadů o autech (opět Top Gear na BBC) jsou hvězdami první kategorie - když před dvěma dny jeden z moderátorů havaroval při natáčení dalšího dílu pořadu v rychlosti 280 mph, událost se okamžitě dostala na první stránky všech britských novin, dovede si někdo představit něco podobného se Světem motorů? A můžeme snad srovnat Jeremy Clarksona, Jamese Maye či "Hampster" Hammonda s ......... eh ....... jak že se jmenují moderátoři Světa motorů, Prima jízdy a podobných pořadů?
Celoroční svícení je jedním mála (přesněji ze dvou, ještě neomezený dovoz ojetin) přínosů nového zákona o provozu na pozemních komunikacích. Díky chytrému zařízení v Saabu i ve Volvu se o svícení nestarám - stačilo zapnou jen jednou. Velkou neznámou pro mě zůstává příčina, proč v zemi, kde dvakrát více prší než svítí slunce je svícení spíše doporučenou metodou zlepšování vzhledu auta a ne samozřejmostí. Nesvítící stříbrný Peugeot 206 je za deště ve zpětném zrcátku viditelný asi jako F-117 Nighthawk na iráckém radaru. A pokud navíc ještě předjíždí bez použití blinkrů (též rozšířený adrenalinový sport), rázem máme vysvětlení, proč obdoba povinného ručení stojí tolik liber...
Highway Agency je sice možná na první pohled dalším chapadlem velkého bratra, ale pokud vám auto na dálnici náhle přestane jet, je příjemné vidět, že za pár minut přijede reflexně polepený Land Rover Discovery, jehož posádku zajímá, jestli něco nepotřebujete, nabídne odtah a označí odstavené auto zdaleka viditelnými kužely. V případě nehod navíc zdokumentuje místo ještě před příjezdem policie a přispěje tak k výrazně rychlejšímu uvolnění zablokovaného pruhu. Možná, že kdybychom měli doma také takovou agenturu, Marián Labuda by teď nemusel být zbytečně vláčen po soudech.
P.S. Za poslední dva roky zaznamenal Saab UK nárůst prodejů ze 14000 na 30000, a to zejména díky zvýšené poptávce po dieslových modelech, dobrá zpráva je, že s každou tisícovkou navíc se snižuje pravděpodobnost likvidace nebo prodeje značky, špatná, že doba svébytných 2.0 a 2.3 turbomotorů se blíží ke konci...

Jak jsem toužil po Skype

Abych mohl telefonovat domů a nestálo to majlant (vzhledem k tomu, že tu majlant stojí i všechno ostatní - lehká cola za 70 Kč je celkem dost), plánoval jsem, že využiju moderní techniky a budu volat přes Skype. Zelený strom života mi ovšem udělal čáru přes rozpočet: ještě doma jsem zjistil, že za IP telefonii chtějí 30 GBP navíc. Nu, co už, řekl jsem si, pořád levnější než mobil. Po příjezdu jsem na to nějak neměl čas a včera jsem konečně zavítal na recepci, abych se poptal co a jak. Tam mi svatosvatě tvrdili, že všechno je naprosto OK, všechno běží a že mi potřebnou částku strhnou z karty (stejně jako ubytování). Cool!
Ovšem Skype neběželo ještě ani dnes dopoledne a to už mně začínalo drobet zlobit. Asi padesátiletá paní na recepci alespoň přiznala, že o internetu neví ani zblo a že si mám zavolat na helplinku hvězdička šest.
Na helplince mi pomalu a zřetelně (občas i něco zopakovali, přeci jen telefonování v angličtině budu ještě muset procvičit) vysvětlili, že nic není tak jednoduché, jak to vypadá a že si musím zřídit přes internet zvláštní účet u poskytovatele, vyplnit formulář a ten pozemní (sic!) poštou poslat k nim do firmy, kde mi IP telefonii povolí.
Takže ještě pěkných pár dní budu odkázaný na mobil. Tímto se také omlouvám všem, kdo se těšili na dlouhé diskuse přes internet: vydržte :-).

Prvních šest dní

Před týdnem jsem stále ještě nemohl uvěřit známce z blokovky. Pak to šlo ráz na ráz a já najednou seděl v autě ve směru na Glasgow. Ronja (až na prasklou žárovku brzdového světla) jela jedna radost, jen ty německé dálnice mě drobet zklamaly. Max. rychlost 130 km/h a průměrná kolem 110 není žádná sláva, zácpa v Bruselu byla také zajímavá, ale pak mně až do Glasgow nepotkalo nic zajímavého (vyjma romantických výhledů z dálnice na jihu Skotska). Jediná chvíle, kdy jsem se málem vyboural nastala asi 80 km od cíle - byl jsem tak fascinovaný, že vidím české auto, dokonce s jakýmsi člunem na střeše, že jsem se přibližoval, přibližoval a přibližoval až jsem byl asi metr blízko...
A pak už stačilo jen tři hodiny počkat na parkovišti a už jsem bydlel, fotky jsou na http://www.flickr.com/photos/46734869@N00/. A od soboty to začalo, britští studenti očividně mají doma velmi tuhý režim, takže jakmile vyletí z rodinného hnízda, začnou pít jako .... jako když nám bylo sedmnáct ;-). A ať se na mně spolubydlící prváci nezlobí, ale na to už moje játra nestačí :-(.
Takže se až doposud účastním asi poloviny společenských aktivit, které jsou k dispozici a zbytek času trávím zejména sledováním CSI: Miami a Las Vegas... Což má přeci jen o něco menší dopad na mozkové buňky, které si mi tu možná přeci jen budou hodit (i když tady mám jen dva předměty).
Celkem veselá byla registrace v pondělí a úterý - nejdřív vystát 30 min frontu, pak být poslán za studijní poradkyní, tu 20 min s pomocí "navigačního" personálu hledat, od ní být poslán za poradkyní pro mezinárodní studenty a před její kanceláří utajenou kdesi v hloubi právnické fakulty zjistit, že před pěti minutami odešla...
Na druhý pokus už jsem byl nesrovnatelně úspěšnější, dokonce jsem si odnesl i ID, která je ovšem, díky stejné metodice fotografování (a ještě komičtějším výsledkům) jako na MU, zcela nepoužitelná ;-).
Nu, zítra má být po desáté na fakultě jakýsi informační meeting, na němž bych snad konečně mohl dostat nějaké informace o tom, co vlastně budu studovat :-). Tak uvidíme...