Practical Classics

Už před měsícem jsem tu psal o pozoruhodném britském přístupu k automobilismu. Dalším z jeho neopominutelných projevů je časopis Practical Classics. Díky přátelsky nebyrokratickému systému registrace automobilů je totiž velmi snadné najít ve stodole dvacet let zapomenuté MG, přivést ho do původní krásy a přihlásit na normální značky. Navíc ta krása nemusí být až tak úplně původní, místo rigidní kontroly originality českých testačních komisí pro získání tzv. veteránských značek stačí si jednoduše udělat MoT (čili STK) a hurá na silnici.
Při kompletních rekonstrukcích starých klenotů např. z padesátých let si tak majitelé mohou dopřát luxus moderních výdobytků techniky jako např. kotoučové brzdy, 12V elektrické rozvody či posilovač brzd. Originalita možná sice trošku pokulhává, ale o to více krásných starých aut je vidět o víkendech na silnici, o to více na pohled beznadějných "shnilotin" dostane šanci na reinkarnaci.
A hloupé argumenty všelijakých "humlů" o tom, jak jsou stará auta nebezpečná? Triumph TR7 V8 si přeci nikdo nepořídí, aby s ním (i když dle anglické gramatiky s ní) každý den dojížděl 50 km do práce a zpět; jsou to auta pro radost, pokud chce někdo závodit, snadno si tu koupí Caterham Superlight.
A časopis Practical Classics přesně tento britský nedogmatický a nebyrokratický přístup skvěle ilustruje: právníci, lékaři či klidně instalatéři, kteří v garáži opečovávají svůj kus britské automobilové historie se tu vyměňují zkušenosti a názory.
Často mám dojem, že právě takové věci jako je časopis Practical Classics vypovídají o britské povaze mnohem lépe, než všechny obsáhlé sociologické analýzy.
P.S. I já už mám svého favorita: pěkné MGB GT (nejlépe Chrome Bumper verze) se tu prodávají za cenu deset let staré felicie... Není to silné pokušení ;-)? Např. zde

ESD a ukradené kompetence II.

Prvním významným rozsudkem, který jakoby předurčil další, jemně řečeno extenzivní, přístup k pravomocem ESD byl Van Gend en Loos v Nederlandse Administratie der Belastingen (26/62). Tímto rozhodnutím Evropského soudního dvora byl zaveden princip přímé aplikovatelnosti práva ES (direct effect principle) nejen na státy (jako v případě "běžného" mezinárodního práva), ale i přímo na vztahy mezi občany a mezi občanem a státem. Jinak také právo fyzické či právnické osoby se přímo před soudem dovolat práva Evropských společenství.
Tento princip se pak také stal v souvislosti s doktrínou Evropských společenství jako oblasti definované právě aplikovatelností evropského práva jednou ze základních odlišujících vlastností ES (a později EU) od ostatních mezinárodních společenství.
Abychom si rozuměli: já nijak neprotestuji proti tomuto principu, jsem přesvědčen, že pokud akceptujeme tezi o výhodnosti členství v EU, nelze zároveň odmítnout historický přínos principu přímé aplikovatelnosti na vytváření společného (a později jednotného) trhu.
Vrásky na čele mi však způsobuje fakt, že se tento esenciální princip nestal součástí evropského primárního práva formou dohody členských států a zakotvení ve Smlouvě o ES, nýbrž rozhodnutím členů Evropského soudního dvora, tj. metodou, která odkazuje k výše zmíněné doktríně nadřazenosti moci soudní nad mocí zákonodárnou.
To be continued...

Jak jsem byl na výletě

Už od té chvíle, co jsem přijel, měl jsem chuť vyrazit někam na výlet. A užívám-li termínu výlet, nemám tím na mysli cestu autem kamsi, procházku po městě a cestu autem zpět, nýbrž skutečnou procházku přírodou. Jenže smutno je člověku samotnému, a tak jsem doufal, že vyrazíme na výlet s Mazdou a Kájou (jsem liberálně založen, ať si každý říká jak chce). Jenže při jediném skutečně přírodním dni jsme urazili dohromady cca 2,5 km (navíc po prakticky asfaltových cestách kolem Loch Ardinngu a Loch Lomondu), což by nazval výletem jen největší optimista.
Nu což, vyrazím sám, řekl jsem si a v chytré knize z amazonu našel vhodnou trasu (ne moc daleko od Glasgow, ne moc dlouhá, ne moc krátká, pěkné výhledy) - výstup na Ben Lomond. 973 metrů, to je vlastně spíše kopeček než hora a 5 km nahoru, 7 dolů snad ujdu i pozpátku. I zakoupil jsem si batoh, nabalil vodu, svačinu, dva fotoaparáty a toaletní papír a ve čtvrtek za rozbřesku (nemohlo být později než 9.30) vyrazil.
Turistické značení se tu sice nepěstuje, ale stezku vedoucí do kopce hned vedle bystřiny (jak jsem se dočetl v průvodci) jsem našel snadno.
První kilometr bylo třeba vylézt takřka po čtyřech, a když po dalších pěti stech metrech začalo pršet (rainproof bunda je sice fajn, ale skotský déšť ve spolupráci s prudkým větrem se nakonec stejně dostane kam chce) pochopil jsem, že cesta zpět vede pouze klouzáním po zadnici a to už je přeci jen lepší se vyškrábat kultivovaně (byť poněkud provlhle) na vrchol.
Statečně jsem šplhal výš a výš, ovšem počasí bylo (zcela zbaběle) horší a horší. Jediné pozitivum situace bylo, že jakmile je člověk už jednou promočený durch und durch, o moc horší to být už nemůže. I když... Ve chvíli, kdy jsem přesvědčen, že jsem právě dosáhl vrcholu, vyplul opodál z mlhy nejasný obrys skutečného Ben Lomond o dalších 200 výškových metrů dál - stál jsem totiž na Ptarmiganu vysokém pouhých 750 m n. m. Na druhou stranu, alespoň jsem věděl, že mi na skutečnou špičku chybí už jen kilometr.
Ovšem ve chvíli, kdy se člověk domnívá, že to nejhorší má už za sebou, vždy se objeví nějaké překvapení. Prvním z nich byla solidní bažina v cca 770 m, která poněkud popírala fyzikální zákony (jak se udrží bažina na kamenitém kopci?), druhým vítr. Ne, že by se snad vítr nepokoušel shodit mě celou cestu nahoru, ale na posledním kilometru se vyloženě překonával. Asi 700 metrů od vrcholku Ben Lomondu jsem pochopil, co znamená číslo 14 na Beaufortově stupnici. Poté, co se mnou vítr žertovně praštil o zem, uznal jsem, že bude asi lepší se přeci jen vrátit. Jenže ouha, ono to nešlo tam, ani zpátky...
Tak jsem chvíli seděl a přemýšlel na úbočí hory Ben Lomond (kéž by mě v té chvíli viděl Pauler, to bych dostal dodatečně jedničky za všechny ty roky osvobození z tělocviku). Nakonec jsem se po čtyřech vrátil 100 m a po dvou (více méně) i zbylé čtyři kilometry. A odhlédneme-li od několika zapadlých končetin do bláta a pár sjezdů po hýždích nemohu si na nic stěžovat. Je sice pravda, že skupinky turistů, které jsem posléze potkal na procházce (joj, to je skoro aliterace ;-)) kolem jezera se tvářily poněkud nervózně a braly menší děti, jež začaly natahovat moldánky, do náručí, ale mohu snad za to, že jsem měl bláto i za ušima a z hlavy mi sem tam trčelo jakési křoví?
Nakonec se tedy všechno v dobré obrátilo a já mám pozoruhodný zážitek, o němž mohu vyprávět ještě vnoučatům ;-), nicméně jednou a dost...

ESD a ukradené kompetence I.

Protože mě ještě nezasáhla vlna europeizace studia na právnické fakultě, musím sebekriticky přiznat, že základní povědomí o evropském právu jsem nabyl zejména četbou Hospodářských novin. Evropský soudní dvůr jsem dlouho vnímal jako ještě nejsympatičtější chapadlo evropské chobotnice.
Až semináře EU Institutions and Judicial Control v Glasgow mi otevřely oči: příznakem světovládných choutek už dávno není hlazení bílé angorské kočky, chraptivý hlas a ošklivá stará pobočnice s ruským přízvukem (srv. Live and let die), ale jednoduše příslušnost k ESD.
Po zkušenostech z brněnských předmětů jsem hned na úvod semestru zakoupil místní úzetko evropského práva (Blackstone’s EU Law Statutes) zvící pěkných 800 stran. Jakkoli jsem ho procházel, nepodařilo se mi najít (může to být ovšem moje chyba, přeci jen má angličtina jistě není dokonalá) žádné formální uznání doktríny soudce Coka ze 17. stol. a její aplikaci v prostředí Evropských společenství.
Soudce Coke oponoval doktríně božského práva králů Jakuba I. a Karla I. teorií o absolutní nadřazenosti a suverenitě práva, ovšem nejen nad panovníkem, ale i nad parlamentem. Jisté relikty tohoto přístupu nepochybně přetrvávají i v českém právu (srv. pravomoc Ústavního soudu), ale konečným právotvůrcem nakonec zůstávají občané prostřednictvím svých zvolených zástupců v parlamentě.
Pomineme-li známý problém demokratického deficitu Evropské komise a částečně i Evropského parlamentu, výkladní skříní pochybného euromesianismu se jeví být Evropský soudní dvůr. V rozporu se Smlouvou o Evropských společenstvích se ve své praxi staví do pozice vrchního zákonodárce. Využil k tomu konvenčního (A220 an) zmocnění k výkladu evropské legislativy a smluv, o něž se celá EU opírá. Vzhledem k poměrně vágní formulaci mnoha ustanovení ESD si vesele osvojuje roli hnacího motoru prohlubování evropské integrace často i proti vůli členských zemí.
To be continued...

Společenský život

Velkou jedničku s hvězdičkou :-) získává místní organizace sdružující britské studenty, kteří byli minulý nebo předminulý rok v zahraničí. V Brně máme rozhodně co dohánět, jedinou organizovanou aktivitou tu totiž nejsou pitky (tedy, ne že bychom se jim nějak vyhýbali...), ale co dva týdny se tu koná zajímavá akce, ať už pub crawl (dobrá, tím jsem asi neměl začínat), výlet do Edinburghu nebo jednovečerní kurz tradičních skotských tanců. A navíc jsou přátelští, ochotně radí a rozdávají telefonní čísla.
Jediným nedostatkem tak zůstává nezanedbatelný deficit atraktivních slečen v jejich řadách, ale uznávám, že vlastním přičiněním se dá bez větších obtíží adekvátní společnost :-).
S jistou škodolibostí sobě vlastní musím dodat, že jako u čehokoli, ubohým studentům ve Francii nezbývá než zelenat závistí ;-).

Další týden

Dávno, dávno jest tomu, co se na mém blogu objevil poslední záznam. Tento stav ovšem nebyl způsoben hypertrofovaným společenským životem (pravidlo max tři party týdně stále striktně dodržuji), nýbrž návštěvou sestry s doprovodem. Nu, nechci zabíhat do podrobností, ale faktem je, že tři lidé spící v pokoji o rozměrech cca 2x4 m (navíc připočítáme-li k tomu skutečnost, že moje sestra aplikuje velmi extenzivní výklad termínu pořádek ;-)), nu, bylo to velice náročné... Ale co, všichni jsme to přežili, dokonce ani na Honzovi nezanechal pobyt snad trvalých následků, takže si můžeme gratulovat.
I když... příští týden mě čeká druhý turnus a tak mi nezbývá než doufat, že Klára s Martinou budou maximálně roztomilé :-).

Škola

Po dlouhých týdnech čekání ;-) nám konečně tento týden začaly semináře. A hned mě postihlo několik překvapení. První překvapení: nemáme žádné přednášky. Druhé překvapení: na semináře je třeba se připravovat, a to tak, že hodně. Pár desítek stran odborného textu a deset kejzů žádná míra...
Ale přeci jen, se dvěma semináři za týden se to dá zvládnout :-). EU Institutions v pondělí byl nejpříjemnějším zážitkem z celého dosavadního pobytu: profesor s dokonalým oxfordským přízvukem a suchým anglickým humorem, jeho roztomilá asistentka (která bude učit celý druhý semestr) s průhledným tričkem a živá diskuse, v níž konečně jednou někoho zajímalo, co si studenti o problému myslí. Co víc si přát. A abych nezapomněl: nejméně čtyři velmi půvabné spolustudentky včetně exotické černošky z Francie, která přiliš nemluví anglicky :-) (ověřeno večer v klubu, ale na naši konverzaci to stačilo...).
Medico-legal problems ve středu znamenaly sice o něco méně estetických zážitků a vyučující mluvila s dvojnásobnou kadencí oproti Marii Fletcher (ano, ta roztomilá asistentka - doktorandka), ale zase jsme se bavili o něčem, o čem mám trošku potuchy, takže jsem měl výbornou příležitost občasnými komparatistickými vstupy způsobovat nezanedbatelný rozruch :-).
Sice mám celý pátek a příští úterý co číst, ale začíná ve mně klíčit nezanedbatelné podezření, že to snad opravdu k něčemu může být.
Ale stejně: báječná dovolená - sluníčko, vstávání v 9, Tennent's...