Díky, Angelo

Občas se stává, že i prostého státního úřadníka jako jsem já (;-)) postihne záchvat eurooptimismu. Ne, skutečně nehovořím o práci s právními předpisy Společenství, transparenční směrnice ve mě sice vyvolává občas touhu projevovat se na veřejnosti výkřiky vole i nevole, ale to už je jiné rozlité mléko.
Naposledy mé snad přílišného nadšení z evropské integrace zchladila německá kancléřka Angela Merkelová, resp. její vystoupení ke cause talinnského rudoarmějce. Připomeňme si o co jde: estonská vláda rozhodla o přemístění pomníku sovětských vojáků padlých při operacích v Estonsku proti německé armádě (a jejím jednotkám složeným z Estonců). Obrovský bronzový voják patří (včetně několika ostatků bizarně zabudovaných do jeho podstavce) na hřbitov podobně jako těla stovek a tisíců dalších padlých.
Rusko, toužící po obnovení svého supervelmocenského statutu, ovšem ještě "nerozdýchalo" vstup svých bývalých kolonií do EU a NATO, takže není divu že využívá každé záminky pro vyvolání třenic. Početná ruská menšina v Pobaltí obtížně se vyrovnávající s pádem ze statutu nobility se přitom snadno propůjčuje pro roli "okované" pěsti těchto třenic.
Prima facie je situace poměrně přehledná, byť obtížená klasickými, nám tak dobře známými, středo/východoevropskými historickými zákrutami role malého státu mezi dvěma žernovy, nejhoršími diktaturami v lidské historii - nacismem a komunismem. Díky této přehlednosti měla Evropská unie skvělou příležitost zapůsobit na pochybovače o své roli a obhájit význam hlubší integrace včetně společné zahraniční politiky.
Od Angely Merkelové jako hlavy exekutivy předsednického státu Evropské komise by tedy byť opatrný eurooptimista mohl a měl očekávat jasnou, byť třeba jen verbální podporu estonskému premiérovi Ansipovi proti ruskému prezidentu Putinovi i domácím rozvášněným rabiátům z ruské menšiny.
To by ovšem Merkelová nemohla být nástupkyní Gerharda Schroedera a koaliční partnerkou jeho bývalé strany. Schroederův důchod placený ruskou státní společností Gazprom (pokud mne pamět neklame ve výši cca 1 mil. euro ročně) leccos naznačuje o sympatiích mezi berlínskými vládními kruhy a Vladimírem Putinem. Merkelová tedy vydala nemastné neslané stanovisko, dle něhož prý vyzvala Putina i Ansipa, aby zabránili další eskalaci situace. Takové stanovisko očekáváme je-li směřováno dvěma znepřáteleným subsaharským zemím, méně už pokud jde o spor mezi naším nejbližším spojencem (nemají snad být státy EU navzájem nejbližšími spojenci?) s mocným sousedem, jehož respekt k našim sdíleným(?) hodnotám je minimálně diskutabilní.
Rád bych tímto poděkoval německé kancléřce za to, že svým výrokem vrátila na zem všechny realisty, které začal chytat eurooptimistický fantas.

Na závěr bych se rád podělil o skvělý ilustrativní (pro změnu opět z německé vlády) citát nalezený na blogu (.aktualne.cz) Františka Kostlána:
Musíme udělat vše pro to, abychom Íránu zabránili úspěšně propojit rakety s dlouhým doletem a jederné zbraně. A já velmi doufám, že toho dosáhneme diplomatickou cestou.
Franz-Josef Jung, německý ministr obrany

Poznámka k radaru

Nepřestává mne fascinovat, jaký nezřízený populismus vládne většinovém "radarovému" diskurzu. Vox populi bohužel již tradičně dává přednost krátkodobému zisku, primitivnímu antiamerikanismu a ignoranci historických souvislostí (jen vzhledem ke svému předsevzetí neužívat na blogu vulgárních výrazů nepíšu i o "připosranosti").
Naprostá většina těch, kteří mají potřebu se ve veřejném prostoru k problému vyjádřit přitom ignorují dva zcela zásadní argumenty. Tím prvním je analýza chování politických představitelů Spojených států a nejvýznamnějších evropských zemí. Ve všech třech případech, kdy český (byť zdaleka nejen on) národ potřeboval skutečně kriticky pomoc, vždy to byly Spojené státy, které (jakkoli se nesnažím naznařovat, že příčina jejich intervence spočívala primárně v pomoci Čechům) nás nakonec zachránily.
První a druhou světovou i studenou válku by bez zásadního přispění USA vždy vyhrály státy bez úcty k hodnotám, které dnes nazýváme západní civilizací. Tehdejší západoevropské "mocnosti" ve všech třech případech postrádaly buďto sílu anebo vůli k vítězství.
Ani v příštích válkách nám velké řeči evropských politiků nepomohou, americké tanky a rakety ano. Existuje jednoduché pravidlo ověřeno minimálně posledními sto lety: čím vojensky i ekonomicky silnější USA jsou, tím je (nejen) střední Evropa bezpečnější a blahobytnější. Proto vnímám jako zcela samozřejmou snahu být co nejbližšími geopolitickými spojenci USA.
Druhý prakticky ignorovaný argument spočívá poznání nepřítele. Jakkoli by člověk snad i dal přednost přímé invazi a pověšení iránských ajatolláhů, irácká zkušenost varuje a tak se zdá, že protiraketový systém je jedinou možností obrany proti připravovaným iránským jaderným zbraním vynášeným balistickými raketami. Tvrzení Jiřího Dientsbiera a dalších odpůrců brdského radaru, že vyrobené balistické rakety a jaderné hlavice by se iránský režim nikdy neodvážil použít, protože odpověď Spojených států by byla zničující, je jednoduše pochybné. Není to potom od iránských představitelů jen plýtvání penězi, vyrábět zbraně, jež, jak každý ví, nikdy nebudou mít odvahu použít?
Skutečně si někdo myslí, že vůdci Iránské islámské republiky, kteří štědře podporují barbarské sebevražedné atentátníky v Iráku i Izraeli, by se zdráhali zavraždit několik milionů západních "bezvěrců" ze strachu před odvetou a možnou vlastní smrtí? Tím spíš, že v době, kdy by na Teherán mířily americké rakety by se pan Ahmadínežád a jemu podobní jistě již dávno schovávali v kamenných norách kdesi v západním Elbrusu.

Jak je to s tou naší reformou?

Pokrytectví a lži politiků ČSSD očividně nebyly jen jejich politkou vládní, ale (zjevně neúspěšně) je používají i v opozici. Kritika, že špatně plníme své předvolební sliby, smlouvu s voliči atd., poněkud připomíná stížnost antilopy na tygrův pomalý běh. Zajímavou otázkou je, zda by podobnou rétoriku Paroubek přijal, kdyby onehdá v prosinci Topolánek vyměkl a přistoupil na sestavení vlády velké koalice s programem velmi podobným tomu, jenž je nyní prezentován jako reformní balíček.
Nechci se pouštět do dalekosáhlých analýz navrhovaných daňových změn (jen pro pořádek, i já bych dal přednost slovenskému modelu rovné daně), ale v rámci resortu zdravotnictví jsme dle mého skromného názoru předvedli skvělý kus legislativní práce a regulační poplatky jsme napsali fakt super :-).
Kdyby bylo na mně, asi bych se do balíčku pokusil propašovat i komplet nový zákon o zdravotním pojištění, zákon o zdravotních pojišťovnách a zákon o zdravotnických zařízeních (představující dohromady zhruba 80% reformy), protože celá třicetikoruna za návštěvu lékaře by spolehlivě odklonila veškerou pozornost od komplexní reformy českého zdravotnictví, která je asi dvakrát rozsáhlejší, než zrušení OÚNZ (atp.) na počátku devadesátých let.
O tempora, o media, o mores.