Zbabělci

Dnešní Telegraph uveřejnil článek o radikalizaci mladých muslimů ve Velké Británii. Tento jev není nijak nový a země s vyšším podílem vyznavačů islámu se s ním potýkají už nejméně 10 let. Situace ve Spojeném království je o to komplikovanější, že místo integrace zde dlouhodobě byl podporován model multikulturalismu, tedy paralelní existence britské, arabské, indické atd. společnosti. Díky tomu jsou některé obvody zvláště ve velkých městech téměř 100% muslimské. Nic proti tomu - dokud byla většina jejich obyvatel z první generace imigrantů, téměř žádné problémy se neobjevovaly.
Současná mládež (druhá a třetí generace) však není o nic integrovanější než jejich rodiče či prarodiče. A frustraci z této separace, jež ještě v osmdesátých letech byla nahlížena jako velká výhoda, si vybíjejí exaltovaným návratem ke kořenům, k extrémnímu islámu. A je to právě jejich krize identity: Brity ještě zdaleka nejsou (a těžko říci, jestli kdy mohou být), Pakistánci už dávno ne, která způsobuje, že každý osmý mladý muslim s britským pasem obdivuje skupiny jako např. Al-Kajda bojující proti západu. A 36% jich věří, že konvertita od islámu by měl být potrestán smrtí (ve věku nad 55 "jen" každý pátý).
Česká republika, "dík" 50 létům totality, těmto problémům zatím nečelí a má tedy výjimečnou příležitost se jim vhodnou imigrační politikou (a tím nemyslím radikální omezení imigrace) vyhnout. Možná by nebylo od věci pro začátek zlegalizovat práci ukrajinských dělníků a dovolit jim, aby si přivedli i své rodiny. Děti ukrajinského zedníka v Česku budou po pěti letech k nerozeznání od rodilých Čechů, děti afghánských muslimů budou příliš snadno k rozeznání ještě za padesát let. A to nemluvím o automatickém odbourání mafie kontrolující ilegální pracovníky.
Pokud se ukážeme jako zbabělci a nenajdeme odvahu podniknout některé nezbytné radikální kroky, asi nebude od věci dávat děvčátkům k prvním narozeninám burku. Jen tak pro jistotu do budoucna...

Omluva

Aj, aj, beru zpět. V předminulém příspěvku jsem napsal, že Tony Blair opatrně podpořil křesťanské adopční agentury v jejich snaze nebýt zákonem nuceny ke zprostředkovávání adopcí homosexuálním párům. A spletl jsem se - Blair se vytáčel, ale dnes oznámil, že definitivně prosazuje, aby zmíněné adopční agentury raději zrušily svou činnost, než aby jim byla udělena zákonná výjimka.

Die Fetten Jahre sind forbei

Jsou filmy, které se divákovi líbí proto, že se hned v prvních třech minutách identifikuje s hlavní kladnou postavou a poté jí dvě hodiny drží palce a strachuje se o ni. A pak jsou filmy, které se vám líbí právě proto, že za celou dobu neuvidíte na plátně (displeji v mém případě) nikoho jiného, než odpudivá individua.
Die Fetten Jahre sind forbei (anglicky The Edukators, slovensky Občianska výchova, v češtině to snad ani nijak pojmenováno není) patří (společně například s Takovými normálními zabijáky) jasně do druhé skupiny. Co také jiného napsat o peripetiích tří ztracených existencí, které při své infantilní zábavě (vlamování se do opuštěných luxusních vil, přesouvání a ničení vybavení korunované "výhružnou" cedulkou: vaše roky bohatství jsou již sečteny) již nazývají bojem proti kapitalistickým vykořisťovatelům unesou majitele jednoho z domů, který se neočekávaně vrátil dříve ze služební cesty? A ani jejich oběť není příliš sympatická: bohatý padesátník totiž po chvíli "světonázorové" diskuse začne svým únoscům přisvědčovat v jejich názorech odpovídajících spíše deváté třídě zvláštní školy navštěvované nejhorší lůzou a dokonce zavzpomíná jak před třiceti lety kamarádil s teroristy z RAF a jim podobnými, či žil se svou manželkou v komuně proslulé nevázaným sexuálním životem. Prostě Joschka Fischer jako když vyšije.
A přeci, jakkoli by svět byl jistě lepší, kdyby všechny postavy při první příležitosti zasáhl blesk, výborně jsem se pobavil a film můžu vřele doporučit (a to dokonce i přesto, že v něm nehraje žádná sexy herečka); a koneckonců o tom to přeci je, že?

Quo vadis, Britannia

Benjamin Kuras má, jakkoli se mi to nelíbí, pravdu. Stará, dobrá konzervativní Británie je (pokud ne přímo mrtvá) v komatu. Nejdůležitějším tématem dnešních seriozních novin totiž (pravda, společně s dozvuky aféry s rasistickými nadávkami v "Celebrity" Big Brotheru) spor mezi ministrem pro ústavní otázky (podporovaného dalšími členy vlády) a sjednocenými představiteli církví (zdá se, že velmi opatrně podporovanými premiérem Blairem) o adopci dětí homosexuálními páry.
Nová protidiskriminační legislativa by totiž měla přinutit církevní agentury zprostředkovávající adopce, aby svou činnost rozšířily i na páry stejného pohlaví. Anglický a waleský primas kardinál Cormac Murphy-O'Connor již oznámil, že katolická církev raději své agentury uzavře, než aby nutila své pracovníky postupovat v rozporu s jejich svědomím.
Středoevropskému pozorovateli zůstává rozum stát nejen nad proticírkevními, nenávistnými projevy poslanců i členů parlamentu, ale hlavně nad tím, jak se bašta svobody změnila na baštu falešné politické korektnosti a diktátorského levičáctví. Vláda má jistě právo přikázat svým podřízeným agenturám, jak postupovat, zda zprostředkovávat adopce i homosexuálním a lesbickým párům, zda akceptovat bezdomovce, pedofily nebo třeba marťany. Nedokážu však pochopit, jak se vláda opovažuje přikazovat nestátním organizacím, navíc často fungujícím na dobročinném principu, koho musí jako své klienty přijmout.
Labouristé tak dávají najevo, že je naprosto nezajímá osud dětí (přičemž navíc církevní agentury často zajišťují adopce dětí různě handicapovaných), ale jen hlasy či ještě spíše peníze stále mocnější homosexuální lobby. Stejně jako roste (zejména v USA) počet reklamních kampaní zaměřených na čtyřprocentní menšinu, na základě statistické skutečnosti jejich větších disponibilních finančních zdrojů, tak i New Labour, průkopníci smývání rozdílů mezi margetingem politickým a pracího prášku doufá, že pár milionů chybějících liber ze stranického rozpočtu se najde v kapsách párů stejného pohlaví.
Ne, nemám nic proti homosexuálům, nechci prosazovat jejich diskriminaci, ale mnohem větší hodnotou, než iluzorní "rovný přístup", je pro mne právo každého člověka si vybrat s kým se chci bavit, s kým chci obchodovat (a to platí i pro majitele restaurace či diskotéky), komu chci ve svém volném čase zadarmo pomáhat. A pokud moje svědomí říká, že bych neměl pomáhat k adopci dítěte párem homosexuálů či třeba bigotních muslimů, je pro nejen pro mne, ale pro celou společnost výhodnější a efektivnější, když mi nebude bránit. Vláda, která mi přikazuje, koho můžu ve svém podniku obsloužit či komu musím poskytovat charitativní pomoc si koleduje o to, abych podnik či nadaci zavřel a na podpoře v nezaměstnanosti trávil dny sledováním telenovel...

Pečivo

Připouštím, že je to v zásadě banalita, ale může mi prosím někdo vysvětlit, proč v českých super- a hypermarketech nejsou schopni upéci chutné pečivo? V Tescu na Maryhill road mají např. hned tři druhy baget (standardní, francouzskou a stonebaked-nakamenipečenou), jedna je přitom chutnější než druhá. A to nemluvím o plno dalších druzích, včetně vysoce použitelného toastového chleba.
Bagety i další pečivo v českých obchodech je buď gumové, nebo tvrdé jako křemen. Fyzikou ani chemií to asi nebude (obě snad fungují v celé EU stejně), nedostatečnou konkurencí snad též ne... Asi má pravdu Benjamin Kuras, který v nářcích na nechutnost českých rohlíků obviňuje zákazníka. Inu, dokud budeme kupovat dřevěné bagety, budou nám je naše drahé řetězce prodávat...
Navrhuji tedy vyhlásit naprostý bojkot podobného zboží a nakupovat jen v menších pekárnách, jež se snad vyznačují přeci jen vyšší chutností svých výrobků.

Jak jsme jeli do Paříže

Defétističtí cestující by možná při pomyšlení na čtvrteční předpověď počasí a mou extrémní spánkovou deprivaci dali přednost několikadennímu odkladu výletu do Paříže. Ne tak Vladimír, který dostává velkou pochvalu, protože já sám bych se se sebou cestovat neodvážil.
Je pravda, že už v Brně při odjezdu (navíc mírně zpožděném) bylo možno z ohýbání stromů a padajících větví odhadnout sílu větru jako "velká". A jako bychom nenabrali dostatečné zpoždění zásluhou balení, banky a PMO, zasekli jsme se ještě na dvě hodinky v Praze. Na začátku D5 už jsme pozorovali i výrazné snížení provozu, které mělo dost možná něco společného se stále opakovaným varováním v rádiu, aby řidiči večer nikam nevyjížděli. Alespoň nebylo na dálnici do čeho vrazit...
Celníci se prozíravě neodvažovali opouštět svou budku, ba ani otvírat okénko, takže jsme projeli přes zátěž v podobě asi deseti litrů čistého líhu bez problémů. Situace se mírně zhoršila po přejezdu německých hranic, kdy začalo k větru ještě pršet. V tomto okamžiku jsem zvláště ocenil přednosti navigace Tomtom, která umožňuje i cestu v podmínka IFR (Instrument flight rules), tedy podle přístrojů, což je vymoženost doposud vyhrazená letadlům.
Když o dvě hodiny později vítr polevil, cesta se stala téměř nudnou a naděje na posílení bicepsů z křečovitého držení volantu též pohasly. Zásluhou Šimka&Grossmana + Red Bullu jsem ovšem usínat začal až těsně před Francií.
Netrvalo dlouho (stěží 150km) a sjeli jsme z francouzské téměř dálnice na okresky. A musím říct super: francouzský venkov je vyloženě romantický a malebný (inu, polovina rozpočtu EU se nějak utratit musí...), silnice příjemné a kvalitní - co víc si přát. Dobře, posledních 100 km už jsem si hlavně přál pustit na chvíli volant...
Překvapivě bez bloudění jsme se neuvěřitelně hustým (ale stále se, byť pomalu, pohybujícím) provozem probojovali až k Centre George Pompidou, či lépe řečeno k opodálným podzemním garážím.

Jsem back (ale ne parou-)

Pravidelní návštěvníci tohoto blogu (ano, všichni tři ;-)) si jistě povšimli, že poslední měsíc a půl, který jsem strávil v Česku, jsem se k psaní nebyl s to dostat. Nicméně dnes za rozbřesku jsem konečně dorazil do Glasgow, takže opět stoupla šance, že čas od času (ale až dospím cestu :-)) přispěji svou troškou do informačního zahlcení na světové síti...